na Blog.cz

Tak je to tu lidi! Je něco po půl noci a já už nevidím na oči, protože už jsem tři dny šla spát kolem druhé ráno, abych tohle dopsala co nejdřív! Proto se taky omlouvám za chyby, kterých je tam určitě hromada. nekontrolovala jsem to po sobě, protože už jsem to chtěla mít za sebou a navíc bych tam toho stejně moc nenašla, protože už mi padá hlava :'D Díl má (pro mě) neuvěřitelných 3 492 slov! A nejsem s tím dílem spokojená. Možná je to tím, že neumím psát... jo to asi bude tím :D Ale i tak doufám, že tu zanecháte nějaký ten komentář, ať už kritický nebo ne. Chci vědět jestli má cenu to vůbec psát :) Takže Niko, konečně ses dočkala, bejby! :D A dej mi teď chvíli s tím vyhrožováním pohov, ano? :'D Užijte si díl :)

Věnování: Mojí milované Elince k 18. narozeninám! (Všechno nejlepší, zlato! Miluju tě! :* ♥) Nice (i když nevím, jestli si to vůbec zaslouží, když mě tu málem ohrožovala na životě :'D), JaeRce (protože tě miluju, mami :* a taky ještě kvůli něčemu, ale to ti neřeknu :'D časem zjistíš :'D), Majce (za ten úžasný den strávený spolu a za tu přislíbenou pomoc v budoucnu :D Už se těším, až se zase uvidíme :*) a mojí malé sestřičce Nezletilé teda Terince - Yuri, HaeWon..sakra jak ti mám říkat? :'D - (protože tě miluju, lásko! ♥)

Tak je tu. Stojí před budovou divadla, kde se soutěž koná a sleduje, jak se skupinka děvčat zapisuje a vchází do dveří. Zhluboka se nadechne a vykročí směr vchod. Zastaví se u toho pěkného mladíka u dveří, vyplní přihlášku, a když pokládá pero a zvedne hlavu, mrkne na něj. Chlapec zčervená, až po uši, což způsobí, že je ještě roztomilejší než předtím. Může mu být tak sedmnáct. Mile se na něj usměje a vstoupí dovnitř.
Páni, to divadlo je docela velké. Nebýt těch šipek, tak se tu nejspíš ztratí. Za celých 20 let své existence, byla tady v Národním divadle jen jednou. Že se nestydí. Podle šipek dojde až ke dveřím od šatny pro soutěžící, odkud se už ozývá několik hlasů lidí, kteří se rozezpívávají. Jsou to jak ženské tak i mužské hlasy. Naomi chytne kliku, nadechne se a otevře. Stočí se na ni několik párů očí. Tiše přejde k prázdné skříňce a hodí do ní tašku. Sedne si na lavici u skříněk a nasadí si sluchátka, které doteď měla pověšené kolem krku, na uši. Vytáhne z kapsy iPod a navolí písničku, kterou chce zpívat. Zaposlouchá se do textu a melodie. Pamatuje si každé slovo a každou notu té písně dokonale. Stejně si ji raději poslechne ještě alespoň jednou. Přece jenom, opakování je matka moudrosti. Podívá se na hodinky. Zbývá necelá půl hodina do začátku soutěže.

Pozoruje lidi kolem sebe. Jsou tu různé typy lidí. Lidé mladí, sebevědomí i stydliví, příjemní i nepříjemní, s úsměvem na rtech i arogancí. Pohled jí padne na dívku s chladným pohledem. Působí vyrovnaně a docela namyšleně. Dívka její pohled vycítí, otočí se a jejich oči se střetnou. Z toho pohledu Naomi přejede po zádech nepříjemný mrazík. Dívka si ji přeměřuje zkoumavým pohledem. V jejích očích se zračí…pohrdavost? Nakrčí nos a otočí hlavu na druhou stranu, až jí její sestříhané hnědé vlasy poletují kolem hlavy. Naomi si skoro oddychne úlevou, když se přeruší jejich oční kontakt.

Někdo jí poklepe na rameno. Naomi si sundá sluchátka a otočí se na osobu stojící vedle ní. Je to drobná dívka s úsměvem na tváři a velkýma očima. Její vlasy jsou nádherné. Hnědé, zvlněné a dlouhé skoro až po zadek. Je opravdu krásná. Vypadá to, že je taky Korejka.
"Ahoj, můžu si přisednout?" zeptá se a stále se usmívá.
"Jistě" oplatí jí Naomi úsměv a posune se. Dívčin úsměv se rozzáří ještě víc a posadí se.
"Díky, já jsem Shio Elisha, a ty?" představí se a napřáhne ruku k Naomi.
"Lee Hyo Nao nebo jen Naomi," podá Elis ruku a stiskne ji.
"Ty jsi tady z Prahy? A proč netrénuješ jako ostatní?"
Přikývne jí na první otázku a pak s pohledem alá To je přeci jasné, ne? Proč se tak blbě ptáš? řekne: "Netrénuju, protože si nechci vyzpívat hlasivky a už před začátkem soutěže přijít o hlas. Tu písničku stejně umím i pozpátku. Navíc s mateřským jazykem korejštinou to zvládnu levou zadní. Lehčeji než všichni ostatní tady kolem dohromady." Usměje se na Elishu. Ty dvě si vyloženě padly do oka, protože se smáli a povídali si do doby, než došel ten roztomilý klučina, co stál u dveří a vybíral přihlášky. V ruce držel krabičku a svolal si nás k sobě. Zvedli jsme se s Elis a vydali se k němu. Až teď jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Byl docela vysoký, což nešlo předtím moc dobře vidět. Jak by taky mohlo, když seděl za stolem, že? Měl takový drobný obličejík, blond až světle hnědé vlasy a hřejivě čokoládové očka. Nakloním se k Elis blíž. "Ty víš kdo to je? Je děsně roztomilý. Nevíš, jak se jmenuje?"
"Jasně, jmenuje se Eun Gyu." Odpověděla jako by to snad byla samozřejmost, kterou by měl vědět každý.
"Ty ho znáš? Nebo jsi jasnovidka? "
"Ne, neznám a ani nejsem jasnovidka. Dvě holky, co šly přede mnou, když jsem sem došla, se ho ptaly na jméno a já ho náhodou zaslechla."
"Jasně. Chápu. Eun Gyu. To je pěkné jméno. Stejně roztomilé jako je i on sám." Zasměje se a pak zmlkne, protože došli natolik blízko k němu, aby je mohl slyšet. Zdálo se jí to nebo je celou dobu pozoroval? Že by je přece jenom slyšel?
Naomi si ho ještě jednou změří pohledem, přičemž jí hlavou prolétne několik myšlenek typu: To je tak sladkej Uke! nebo Musím se s ním vyfotit! Připomeňte mi to někdo, než odtud odejdu.
Eun Gyu se pod jejím pohledem začervená a odvrátí hlavu ke zbytku účastníku. Naomi se musí pro sebe usmát. Ten kluk je tak sladký, že by se tu nad ním klidně roztekla. Kdyby na to ovšem měla čas.

Když se kolem něj konečně shromáždí všichni, natáhne před sebe ruku s krabičkou plnou malých papírků.
"Na těchhle papírcích jsou napsané čísla. Je jich tu přesně 56 stejně jako vás." Páni, to je tu tolik lidí? "Každý z vás si vezme papírek a číslo na něm bude určovat pořadí, kolikátí budete zpívat. Arraeso? Dobrá tedy, začneme zleva." Přistoupí k blonďaté dívce, která si nedůvěřivě přeměří krabičku a pak váhavě vezme jeden lístek. Takto projde kolem všech, přičemž jedna dívčina málem omdlí, když si vylosuje své pořadí a zjistí, že jde první, až se nakonec dostane k Naomi s Elishou. Nao sebevědomě a s úsměvem hrábne do misky, nezapomene mrknout na Eungyua a podívá se, jak si vybrala. Musí se usmát, protože má štěstí. Osmička je její oblíbené číslo. Její měsíc narození. Koukne přes rameno Elis, ona jde třináctá. Na její tváři se objeví úsměv. Nejspíš je se svým výběrem spokojená.
Když Eungyu obejde všechny soutěžící, oznámí další podrobnosti. "Za pět minut začínáme. Podle pořadí půjdete na pódium a představíte se porotě. Řeknete své číslo, jméno a věk. Pak se vás bude porota ptát na různé otázky podle vašich přihlášek a své vlastní zvědavosti. Potom zapíváte a půjdete zpět sem do zákulisí, kde počkáte, až dozpívají vaši kolegové a na konci, po 15ti minutové přestávce, kdy se budou sčítat hlasy, se dozvíte výsledky. Rozumíte tomu? Nějaké otázky? Ne? Tak pojďte všichni za mnou." Zavede je až k pódiu a pak odejde s tím, že mají počkat, než je vyzvou, aby začali.

Po dlouhých a netrpělivých třech minutách okusování nehtů nervozitou a posledních pokusů o doladění hlasivek a trénování písní se konečně ozve hudba a všechno začíná.
"Vážení diváci, dovolte mi, abych zahájil tuhle soutěž korejské hudby. Je mi potěšením vás tu všechny přivítat. Stejně jako naše soutěžící, kterých se tu letos sešel hojný počet. Dovolte mi představit naši porotu…" Ach, samozřejmě. Dlouhé, otravné a zbytečně stresující kecy na začátek nesmí chybět!
"A nyní už přivítejme na pódiu první soutěžící!" Dívka s vlnitými vlasy a nevinnou tváří, která před pěti minutami omdlévala, se zvedne a na roztřesených nohách vkročí na pódium.

Konečně dozpívá i sedmý soutěžící. Všichni zatím zpívali hodně dobře. Naomi to trochu srazí sebevědomí, ale nedá to na sobě znát. Teď je řada na ní, aby ukázala, co v ní je. Zhluboka se nadechne a vejde na pódium. Chvíli mrká, aby si přivykla na ostré světlo reflektorů. Přejde doprostřed pódia a stoupne si na značku. Před ní je sál plný lidí a pět vyvýšených křesel pro porotu.
"Annyeonghaseyo, jsem číslo 8, Lee Hyo Nao a je mi 20 let." Představí se.
"Dobrý den slečno Lee, zeptáme se vás na pár otázek, ano? Vy jste Korejka?" zeptá se první porotce.
"Jsem míšenka. Matka je Češka, otec Korejec." Přikývne a porotce se usměje.
"Takže umíte korejsky." Bylo to spíš konstatování faktu než otázka. Přesto však Naomi odpoví. "Ano, a taky anglicky a japonsky. Čínsky jen základy, ale domluvila bych se." Porotce uznale pokývne hlavou a něco si zapíše do nějakých papírů.
"Hrajete na nějaký hudební nástroj?"
"Ano, na klavír a kytaru"
"V přihlášce jste uvedla, že umíte i tančit. Jaký druh tance?"
"Vesměs všechny. Jsem učenlivý člověk, co když se snaží, dokáže cokoliv. Balet, klasika, latinsko-americké, Street Dance, Break Dance, Hip Hop a nedávno jsem se začala učit Electro Boogie."
"Vážně? A kdy jste se je stihla všechny naučit? Vždyť to nemůžete všechno stíhat!" Tak tohle znělo trochu vyděšeně…
"Tak postupně. Od 3 do 10 let to byl balet, od 8 do 15 let klasické a latinsko-americké a od 16 let chodím na Street, Break, Hip hop a minulý rok se přidalo Boogie. Nemluvě o tom, že se mi to prolíná s boxem a Taekwondem a ještě studuji dvě univerzity. Uměleckou a Karlovu. Upřímně, nemám den volna. Nic jiného už nestíhám."
"A proč to teda všechno děláte?" Proč vlastně? Asi…
"Kvůli svému otci." Samozřejmě, vždyť na někoho se to svést musí. Sama vlastně neví, proč mu to trpí. Protože je to její otec a má k němu respekt? Protože je to její otec a má ho ráda i když ji udeřil? Protože to s ní myslí dobře a chce pro ni jen to nejlepší? A je to to nejlepší? I když je toho na ni tolik, že upadá do depresí a omdlívá vyčerpáním? Rozhodla se, že jakmile skončí soutěž, tak svůj život změní. Už ho nebude poslouchat na slovo. Nebude se řídit tím, co po ní bude chtít. A skončí s Taekwondem. Stejně už má černý pásek, a pokud nechce jezdit na zápasy, tak už tam nemá prakticky co dělat. Ubránit se ubrání, tak proč pokračovat? Chce se věnovat zpěvu. Takže by se měla vrátit do přítomnosti.
"…takže můžete začít zpívat." Bezva, to nejdůležitější slyšela. Usměje se, zhluboka se nadechne a přikývne. Začne hrát hudba a ona začne zpívat.

Hudba dohrála a Naomin hlas pomalu dozněl. Uklonila se a roztřeseným krokem sejde z pódia do zákulisí.
"Nao! Byla jsi úžasná! Gratuluji!" rozběhne se k ní Elisha, přičemž nezapomene zakopnout o vlastní nohu a rozplácnout se na zemi. Bože to je tele! Jestli si vymlátila zuby, tak se jí bude určitě dobře zpívat. Ale jako kdyby jí to nestačilo. Prostě musí skočit po Naomi a srazit k zemi i ji.
"Elino! Já tě plesknu! Chceš mě zabít, abys měla větší šanci vyhrát?" zasměje se.
"Hups…promiň?" omluví se a začne se zvedat. Už skoro stojí, když do ní vrazí ona dívka s arogantním pohledem, co ji Nao potkala v šatně, a Elis zase s žuchnutím spadne na hubu. Teda na Nao.
"AU! Kruci dávej pozor na cestu!" řekne Naomi vytočeně.
"Soráč," he? To je všechno? Co si ta holka o sobě myslí? Že když je pěkná, tak se nemusí chovat slušně? To je dneska mládež!
Než se konečně obě vyhrabou na nohy, dozpívají další tři lidi, čtvrtá právě došla na pódium a na Elis už je znát nervozita.
"Nao, já se bojím. Teď půjdu já. Co když to pokazím? Co když tam odpadnu? Já to poseru. Já tam nejdu!" začne nervózně poskakovat na místě s rukama obmotanýma kolem Naominy paže.
"Hele, klid! Nepokazíš to, neodpadneš a neposereš to. Hezky tam půjdeš a všem jim nakopeš zadky! Jasný? Výborně. A už se mě pusť. Drtíš mi ruku."
"Eh, promiň."
Na to pódium ji stejně musí dokopat násilím. Ta holka je děsná! Ale zpívá krásně. Když dozpívá a doběhne zpět do zákulisí, vrhne se naomi kolem krku. Tentokrát si dává pozor, aby nesletěli na zem.
"Já to zvládla! Bez chyby! Nezapomněla jsem text. Ani hlas mi nepřeskočil! Díky!"
"Nemáš za co. Byla si skvělá." Usměje se na ni Naomi. Je šťastná. Oběma se to povedlo. Teď si jen počkat na výsledky.

Když dozpívá poslední soutěžící a dají nám čtvrt hodinky pauzu, otočí se na Elishu, která sedí vedle ní a usmívá se jak měsíček na hnoji.
"Copak? Nervozita už je pryč?" usměje se na ni a Elis se na ni otočí.
"Hn? Co si říkala?" tak nejenom že se usmívá jak debílek, ona ještě k tomu ani nevnímá okolí.
"Na co myslíš?" Naomi se nemohla nezeptat. Musí vědět, jaký je důvod k tomu, že nevnímá a divně se usmívá. Elisha svůj úsměv ještě rozšíří, že by jí ho i kočka Šklíba z Alenky v říši divů mohla závidět.
"Jen tak. Jsem na sebe pyšná, že jsem se dostala tak daleko. Potřebovala bych ty peníze vyhrát, ale nebudu se zlobit, když nevyhraju." Naomi nechápe, jak na světě může být tak čistý, hodný a nevinný člověk jako je právě Elisha. Závidí jí. Dokáže se se vším vyrovnat. A když ne, aspoň to na sobě nedá znát. Odstrčí to za svou obrněnou masku, za kterou se někdo jen tak nedostane. Tolik si toho vytrpěla. Když vyprávěla svůj příběh Naomi, měla úsměv na tváři, jako by to snad nic nebylo. A přitom si je Naomi stoprocentně jistá, že být na jejím místě, nedokázala by to. Elisha je drobná, ale za to ohromně silná osoba. A má pocit, že tím svým šíleným já se jen snaží schovat svou malou slabou Elishu, kterou schovala tam někde uvnitř sebe do kouta a díky které se stala silnější. Ale bude mít dostatečně silnou vůli, aby byla schopna tu Elishu udržet pod zámkem napořád? Nebo ji neudrží a ta malá potvůrka se dostane ven? Naomi jen doufá, že jestli se to stane, bude s ní, aby ji mohla podržet, protože Elis jí neskutečně přirostla k srdci. Doufá, že jejich přátelství neskončí s touhle soutěží a až se Elis vrátí zpět domů, že na ni nezapomene.

"Vítám vás zpátky po 15 minutách přestávky," Moderátor si odkašle, "Po sečtení všech hlasů už držím v ruce obálku s výsledky a řeknu vám, takhle vyrovnanou soutěž jsme tu snad ještě neměli! Všichni jste úžasní zpěváci, ale jen jeden může vyhrát. Dobře tedy, nebudeme to déle napínat." Pomalu začne rozbalovat obálku. "Ach ano, asi by nebylo od věci říct, že máme dvě třetí místa." Místností to zašumělo.
"Takže na třetím místě se umístily…slečna s číslem jedna a …slečna s číslem dvanáct!" Ozve se potlesk a na pódium vejdou celé šťastné obě dívčiny. Naomi si odfrkne, když uvidí tu fiflenu s arogantním pohledem, jak přebírá cenu za třetí místo. Potom si obě stoupnou na bok a moderátor pokračuje.
"Na druhém místě s pouze o jeden hlas méně než první místo se umísti-la slečna s číslem třináct!"
Elis! Naomi na ni koukne, ale ona nereaguje, tak do ní šťouchne a ona se konečně vzpamatuje.
"Co?" nechápavě se na ni podívá a Naomi kývne hlavou k pódiu. "Já?" Naomi přikývne.
"To jako fakt? Já? Hííík" skočí jí kolem krku a pak se rozběhne na pódium, kde skočí i po moderátorovi, který to chudák nečekal a vypadl mu z ruky mikrofon, takže se divadlem ozve hrozný pískot. Je slyšet jen tiché "Hups…pajdón?" tiché zachichotání a smích z publika. Když se moderátor zase vzpamatuje a Elisha převezme svou cenu, moderátor si odkašle.
"Je na čase oznámit první místo, nemyslíte?" řekne a nezapomene při tom hodit opatrný pohled po Elis, jestli po něm ještě náhodou nechce jednou skočit. Když se ujistí, že nechce, pokračuje dál: "Tak na prvním místě … se…umísti-la slečna s číslem…osm!" vykřikne, sálem se ozve hvízdot a potlesk a Naomin výraz říká něco ve stylu: "He? WTF?! Are you fucking kidding me?" přičemž se rozhlédne kolem sebe s otazníky v očích, ale když vidí, že se všichni kolem ní dívají na ni a ona se asi nedočká toho, že moderátor řekne "Omlouvám se, spletl jsem se," pokrčí rameny a vejde na pódium. Potřese si rukou s moderátorem, který jí pogratuluje a pak pobídne rukou někam za ni. Nao se otočí a za sebou vidí pořadatele a zároveň velvyslance korejské republiky pro českou republiku, jak stojí před ní s truhličkou plnou peněz, jak k ní napřahuje ruku a chce jí pogratulovat k vítězství. Potřese si teda rukou i s ním a převezme od něj truhličku. Potom přistoupí za pultík s mikrofonem, položí na něj svou cenu a začne: "No…jak bych začala…Tak jako první bych vám všem, co jste pro mě hlasovali, chtěla moc poděkovat, protože jsem to absolutně nečekala. Bylo tu spoustu lepších zpěváků, než jsem já. Dále bych chtěla poděkovat všem soutěžícím za to, že pro mě byli skvělou konkurencí a nejspíš jen proto jsem se dostala až sem na první místo. Taky bych chtěla poděkovat svým rodičům za to, co pro mě udělali a že mě sem vůbec pustili. I když mě to stálo hádku, bolest a nervy. A nejvíc bych chtěla poděkovat Shio Elishy za to, že se stala mou přítelkyní a svěřila se mi. Jsem si jistá, že z nás budou v budoucnu úžasné a nerozlučné kamarádky, i když budeme od sebe daleko. A proto bych chtěla svou výhru předat jí." Sálem se ozval zmatený šepot. "Ona tu výhru potřebuje víc než já. Já mám peněz dost. Ona je potřebuje pro svou rodinu. Já bych je akorát utratila za oblečení a nejspíš novou kytaru. Takže Elis, vezmi si je ode mě. Ber to jako důkaz mého přátelství." Přejde k ní a spatří v jejích očích slzy. Natáhne k ní ruce s penězi a strčí jí je do náruče. "Vezmi si je, zlato. A nezapomeň na mě. Miluju tě."

Uf. Konečně je tenhle dlouhý den skoro u konce. Naomi už dlouho sedí v šatně. Už je tam sama. Všichni už odešli. Přemýšlí, co bude dál. Když teď dojde domů, otec s ní nejspíš mluvit nebude. Maminka sice ano, ale stejně. Otec ji bude okázale ignorovat. Ono ho to sice za nějakou dobu přejde, ale i tak. Co bude dělat, když už ho dál nechce poslouchat? Mohla by se odstěhovat. Ale co bude dělat sama v prázdném bytě? A bude si muset sehnat práci a o to horší to bude dohromady se školou. Asi radši zůstane doma a bude otce ignorovat stejně jako on ji. Její tok myšlenek přeruší skřípání dveří. Zvedne hlavu a uvidí jednoho z porotců, jak vchází dovnitř.
"Můžu?" Naomi jen přikývne a muž vejde dovnitř. Sedne si kousek od ní a chvíli ji pozoruje.
"Jmenuji se Kang Oh Sung a jsem hledač talentů a manažer. Ty jsi Lee Hyo Nao, že?" Naomi po něm hodí pohled alá A koho to zajímá? Mě určitě ne, tak proč mi to ten týpek říká? a pak přikývne. Když však uslyší to, co řekne potom, ztuhne a čelist jí spadne až skoro k zemi.

"Nechtěla by jsi být prvním členem nové skupiny působící v Koreji?"